Známe ten moment, kdy si říkáme: „Zase jsem se nechal unést… Zase jsem to odložil… Zase jsem reagoval tak, jak jsem nechtěl“? Opakujeme stejné reakce, návyky i rozhodnutí, i když víme, že nás vedou do slepých uliček. Proč to tak je?

 

Mozek jako úsporný správce

Lidský mozek je fascinující nástroj. A zároveň mistr v úspoře energie. Když si nějaký vzorec chování osvojíme – třeba způsob, jak reagujeme na kritiku – mozek si ho uloží. Pro příště. Ušetří tím námahu. Výsledek? Reagujeme automaticky. Na stejné podněty stejnými způsoby.

 

Co jsou to spouštěče?

Spouštěče (anglicky triggers) jsou situace, které v nás vyvolají určitou reakci. Může to být tón hlasu, slovo, pohled, pach, vzpomínka. A často ani nevíme proč – ale najednou se cítíme napjatě, podrážděně nebo úzkostně. Spouštěč není problém sám o sobě. Problém nastává, když si jej neuvědomujeme a necháváme se jím zcela ovládnout.

 

Scénáře z minulosti

Od dětství si vytváříme určité „scénáře“. Když se rodiče hádali, stáhli jsme se do sebe. Když jsme dostali pochvalu za výkon, začali jsme výkonem měřit vlastní hodnotu. Když jsme slyšeli „kluci nebrečí“, naučili jsme se své emoce potlačit. Tyto scénáře nejsou „chybné“ – v minulosti nám pomohly přežít. Pokud je však přenášíme bez úprav do dospělosti, mohou nás omezovat.

 

Návyky 

cesta nejmenšího odporu Každý návyk se skládá ze tří částí: spouštěč – chování – odměna. Třeba: cítíme stres → sáhneme po telefonu → na chvíli se odreagujeme. Tento cyklus se zafixuje a opakuje. A čím častěji ho opakujeme, tím silnější spojení v mozku vzniká. Dobrou zprávou je, že i tyto vzorce lze přepsat. Ne hned. Ne bez námahy. Ale lze.

 

Jak na změnu?

Prvním krokem je všimnout si toho, co děláme. Vědomě zpomalit. Položit si otázku: „Co právě cítím? Co mě k tomu vede?“ Tím přerušíme automatický vzorec. V dalším kroku můžeme zkusit jinou reakci. Ne dokonalou. Jen jinou. A postupně mozek vytvoří novou cestu.

Například

Místo aby člověk na výtku okamžitě reagoval obranou, zkusí si vzít chvíli na zpracování. Uvědomí si, že za jeho reakcí je třeba strach z odmítnutí – nikoli skutečná hrozba. Nebo když má tendenci utíkat před konfliktem, zkusí v sobě najít odvahu zůstat v rozhovoru, i když je to nepříjemné.

 

A jak to souvisí s RBE?

Ve společnosti, která klade důraz na spolupráci, otevřenou komunikaci a pochopení, je zásadní, aby jednotlivci rozuměli nejen světu kolem sebe, ale i svým vnitřním procesům. Kultura RBE není jen o technologiích a přístupu ke zdrojům, ale také o způsobu, jakým přemýšlíme, jak se vztahujeme k sobě a ostatním, a jak se učíme být vědomými tvůrci prostředí, v němž žijeme. Aby taková společnost mohla dlouhodobě fungovat, je třeba, aby byla postavena na vědomém chování a ochotě reflektovat své návyky i motivace. To neznamená být dokonalý, ale být otevřený změně a porozumění – v sobě i ve světě kolem.

 

Závěrem

Opakovat staré vzorce není selhání. Je to signál. Ukazatel, že v nás může existovat nezpracovaná emoce, neuspokojená potřeba nebo dávný vzorec chování, který si žádá nové porozumění. Když se zastavíme a začneme svá chování zkoumat – bez obviňování, ale s pochopením – otevíráme prostor pro změnu. A právě tento prostor je zárodkem nové společnosti.

 

„Změnit svět znamená změnit způsob, jakým myslíme a jednáme – každý den, v každém vztahu.“ – volně inspirováno myšlenkami Jacquea Fresca