Proč si někdy nerozumíme – ani sami se sebou

Znáte ten pocit, kdy chcete něco říct – a ten druhý to úplně nepochopí? Nebo kdy sami sebe přesvědčujete, že je „všechno v pohodě“, ale uvnitř to vře? Komunikace není jen o slovech. Je to most mezi vnitřním a vnějším světem. A když ten most nefunguje, vzniká zmatek – ve vztazích i uvnitř nás samotných.

Komunikace není přenos dat

V každodenním životě často chápeme komunikaci jako výměnu informací: „Něco ti řeknu – a ty to pochopíš.“ Jenže člověk není počítač. Slova, která říkáme, i ta, která slyšíme, procházejí přes filtr emocí, zkušeností, očekávání i momentálního rozpoložení. Výsledkem je, že i když mluvíme stejným jazykem, slyšíme něco úplně jiného.

Například

„To jsi neudělal dobře.“ – může být míněno jako zpětná vazba, ale slyšeno jako výčitka.

„Máš chvilku?“ – může znít jako nevinný dotaz, ale být slyšeno jako předzvěst problému.

„Jsem v pohodě.“ – může být řečeno s úsměvem, ale tělem zní úplně jinak.

A tak často mluvíme… ale neslyšíme. Reagujeme… ale nenasloucháme.

Reagujeme, místo abychom naslouchali. Jedním z nejčastějších důvodů, proč si nerozumíme, je, že neposloucháme doopravdy. Místo toho čekáme, až budeme moci mluvit. V hlavě už si připravujeme odpověď, argument nebo obranu. V takovém režimu ale komunikace neprobíhá. Probíhá soutěž. Kdo má pravdu. Kdo víc trpí. Kdo má lepší argumenty.

A co je ještě složitější  často neposloucháme ani sami sebe. Nevěnujeme pozornost signálům těla, emocím nebo intuici. Přecházíme vnitřní konflikty, potlačujeme nepohodlné pocity, a nakonec se divíme, proč jsme podráždění nebo vyčerpaní. Vzniká tak vnitřní šum – nesoulad mezi tím, co cítíme, a co si dovolíme přiznat.

Proč k tomu dochází?

Část odpovědi leží v tom, jak jsme se naučili komunikovat. Ve škole se učíme gramatiku, ale ne empatické naslouchání. V rodině slyšíme „nebuď přecitlivělý“, místo „co tě trápí?“. A v médiích vidíme debaty, kde se přerušuje a překřikuje, místo hledání společného porozumění. Výsledkem je kultura, kde „komunikovat“ často znamená „přesvědčit“ – ne pochopit.

Jak to změnit?

Začíná to uvnitř. U ochoty zpomalit a doopravdy poslouchat – sebe i druhé. U odvahy přiznat, že někdy nevíme. Že nerozumíme. A že to je v pořádku.

Pomoci může několik kroků

Při rozhovoru se soustředit na to, co druhý říká – ne na to, co chceme říct my.  Ptát se: „Jak jsi to myslel?“ místo „Proč jsi to udělal?!“  Všímat si emocí za slovy – u druhých i u sebe.  Nebát se ticha. Ticho není nepřítel. Je to prostor pro přemýšlení.

A jak to souvisí s RBE?

Ve společnosti, která klade důraz na spolupráci a pochopení, je schopnost komunikace klíčová. Nestačí mít přístup ke zdrojům a technologiím – pokud si neporozumíme, budeme i nadále jednat ve vzájemném nepochopení. RBE stojí na principech sdílení, otevřenosti a vzájemného respektu. A ty začínají právě tím, že se učíme slyšet – nejen to, co se říká, ale i to, co zůstává nevyřčeno.

Závěrem

Nedorozumění nejsou chyba. Jsou příležitostí. Když se zastavíme, uvidíme, že každé „nepochopení“ je ve skutečnosti pozvánka – k hlubší pozornosti, k empatii, k novému dialogu. A někdy i k tomu, abychom konečně slyšeli sami sebe.

​